Český překlad původního článku Činčala, P. (2025). From Doubter to Disciple: A Case Study on the Process of Spiritual Transformation. Great Commission Research Journal, 17(1), 33-46.

Klíčová slova

Případová studie, duchovní proměna, duchovní růst, konverze, učednictví.

Úvod

Jak někteří jistě zažili, ne každý, kdo vyrůstá v křesťanské rodině, je na cestě k tomu, aby se stal skutečným učedníkem Krista. Často se předpokládá, že pokud křesťanští rodiče správně vychovají své děti, automaticky se z nich stanou křesťané. Dostatek důkazů však ukazuje, že tomu tak není (Kinnaman, 2019). Jaké procesy a principy jsou tedy zapojeny do učednictví a jak můžeme pomoci v tomto procesu?

Hadassah se narodila v roce 1997. Vyrůstala v milující křesťanské rodině. Její rodiče i prarodiče byli aktivně zapojeni do církve. Od dětství byla Hadassah obklopena křesťanskými vrstevníky, přáteli z církve a bratranci. Když byla v pubertě, měla již čtyři mladší sourozence, o které se starala. Byla vzorným a zodpovědným prvorozeným dítětem, které bylo vždy rodičům nápomocné.

Po střední škole navštívila se svou kamarádkou Southern University v Tennessee. Na cestě zpět do Michiganu měly těžkou autonehodu, protože řidič usnul. Srazily se s nákladním autem a další kamion narazil do její strany vozu; náraz byl devastující. Utrpěla zlomeniny obou stehenních kostí a zároveň těžké poranění mozku. V té době se za ni mnoho lidí modlilo. Božím zázrakem přežila a podstoupila rozsáhlou rehabilitaci, včetně fyzioterapie, ergoterapie a logopedie.

V tomto článku budeme sledovat její příběh, který není typický, ale může nám pomoci lépe porozumět procesu a vzorcům, jak se člověk stává učedníkem Ježíše.

Teologické zakotvení

Podle Matouše 28,18–20 nám Ježíš ve Velkém pověření dává úkol: jít, činit učedníky, křtít a učit je. V podobenství o rozsévači v Matouši 13,3–8 Ježíš přidává další detaily, když ukazuje, že když učíme, nevíme vždy, jaká půda se nachází v srdci našeho posluchače. Ježíš popisuje rozsévače, který rozhazuje semeno: něco padne na cestu, něco na skalnatou půdu, něco mezi trní a něco na dobrou půdu. Výsledek pro každé semeno se dramaticky liší podle stavu půdy. Ve svém vysvětlení Ježíš zdůrazňuje střízlivou pravdu: ne každý, kdo slyší evangelium, mu porozumí nebo ho přijme. Někteří posluchači reagují s počátečním nadšením, ale rychle odpadnou, když přijdou zkoušky. Jiní jsou zablokováni starostmi života, obavami či vábením světských věcí. Podobenství nám připomíná, že stav půdy – tedy otevřenost srdce – je klíčový pro skutečný růst a plodnost. Možná můžeme pomoci půdu nakypřit, zavlažit a pohnojit, ale nemáme pod kontrolou, zda semeno zemře, zapustí kořeny, vyklíčí nebo vyroste.

Když zemřel BillyGraham, jeden z jižanských baptistických vedoucích ho nazval „nejvýznamnějším evangelistou od apoštola Pavla“. A skutečně – díky jeho neúnavné evangelizační službě se mnoho lidí rozhodlo přijmout Ježíše. Sám jsem se ve dvanácti letech zúčastnil jedné jeho evangelizační bohoslužby, když navštívil Prahu v tehdejším Československu. Po jeho kázání, předneseném v největším kostele v Praze, vyzval lidi, aby přišli dopředu a modlili se modlitbu hříšníka, přijali Ježíše jako svého Spasitele a „byli zachráněni“.

Avšak v ten moment nešli do nebe. Až čas ukázal, zda toto rozhodnutí přijmout Krista skutečně nastartovalo proces proměny. Nadějí bylo, že se stanou učedníky a následovníky Ježíše. Příliš často byl však tento proces zanedbáván, protože cílem pastorů a evangelistů bylo „získat lidi pro Krista“ (v mé tradici: přivést je ke křtu po absolvování biblických lekcí). Sklizeň se ovšem nekoná ve chvíli, kdy semeno zemře, nebo když se někdo „obrátí“ či pokřtí. Ke sklizni dochází tehdy, když semeno vyroste a nese další semena. To nastává tehdy, když se učedník natolik vyzbrojí poznáním Božího slova, že jde a svědčí druhým. Proto se sklizeň neměří křty, ale počtem učedníků, kteří sami činí další učedníky.

Když tedy přivádíme lidi ke Kristu a učíme je, zůstáváme s nimi, modlíme se za ně, mentorujeme je a vedeme, abychom viděli, co Bůh učiní v jejich životě a jak je nechá růst – a to často vyžaduje čas.

To klade zásadní otázku: Co dělá půdu„dobrou“? Na první pohled by se mohlo zdát, že dobrá půda odpovídá ctnostným lidem, jejichž morální chování nebo intelektuální schopnosti naznačují připravenost k učednictví. Při hlubší reflexi se však ukazuje překvapivá pravda. Úrodná půda je často obohacena právě o ty prvky, kterými pohrdáme: hnůj, odpad, zlomenost života. V pokořujícím a proměňujícím procesu, kdy člověk naráží na své limity a selhání, se půda stává bohatou a schopnou podporovat nový život. Tehdy semeno evangelia zapouští kořeny, umírá a nese úrodu, která oslavuje Boha.

Ježíš toto podobenství rozvíjí v Markovi 4,26–29, kde přirovnává Boží království k hospodáři rozhazujícímu semeno. Hospodář spí a vstává, ale semeno mezitím tajemně roste – mimo lidské chápání a úsilí. „Země sama od sebe plodí,“ říká Ježíš (ČSP), čímž zdůrazňuje Boží tajemství růstu. Pavel, když se ohlíží na své misijní dílo, použil také zemědělský obraz: „Já jsem zasadil, Apollos zalil, ale Bůh dal vzrůst“ (1K 3,6). Pavlova slova nám připomínají, že ačkoli lidské úsilí – jako kázání, vyučování a péče – je důležité, zdrojem proměny není člověk, ale jedině Bůh.

Vědecké poznatky

Vědci nám pomáhají rozpoznat, že každý příběh proměny pochybovače v učedníka se odehrává v určitém kontextu, který činí jednotlivce otevřeným k tomu, aby celým srdcem následoval Ježíše. Tento kontext zahrnuje osobní, sociální, institucionální, kulturní a situační faktory (Gooren, 2007, s. 351; viz také Lofland & Stark, 1965). Osobní zkušenosti, emoční vzpomínky, zděděné hodnoty a dokonce i neurologické predispozice formují náboženskou angažovanost člověka (Snow & Machalek,1983, s. 265). Sociální sítě, včetně rodiny a přátel, mohou změnu podpořit nebo naopak zablokovat, zatímco nespokojenost s existujícími náboženskými institucemi může jednotlivce vést k hledání alternativ (Greil, 1977, s. 120). Širší kulturní a společenská dynamika – například ekonomická nestabilita nebo autoritářské vlivy – také hraje roli, stejně jako situační události typu krize nebo náhodná setkání s náboženskými zástupci (Gooren, 2007, s. 351).

Model konverze podle Ramba a Baumana poskytuje rámec, který zdůrazňuje klíčovou roli krize při podpoře duchovní proměny (Rambo & Bauman, 2012, s. 882). V jejich sedmi-prvkovém modelu – kontext, krize, hledání, setkání, interakce, závazek a důsledky – vystupuje krize jako katalyzátor změny, který nutí jednotlivce znovu přehodnotit své přesvědčení a hledat hlubší smysl života (Rambo & Bauman, 2012, s. 882).

Proč je krize důležitá k tomu, aby se z pochybovačů stali učedníci?

Krize narušuje status quo a nutí jednotlivce čelit nenaplněným potřebám či nevyřešeným problémům. Tato zranitelnost často vede k hledání smyslu a hlubšího životního cíle. Krize může mít různé podoby deprivace: ekonomické obtíže, sociální odcizení, fyzické či psychické problémy, morální nespokojenost nebo existenciální otázky. Tyto krize vytvářejí podmínky, v nichž je jednotlivec otevřený přehodnotit svůj život a své přesvědčení a tím se otevřít možnosti duchovní obnovy. V tomto procesu se krize nestává jen zdrojem bolesti, ale příležitostí k hlubokému růstu a proměně (Paloutzian, 2017, s. 236; viz také Glock, 1964).

Vědecký pohled poskytuje velmi užitečný vhled do toho, jak růst a učednictví probíhají. Někdy se křesťanští rodiče, hluboce znepokojení o spásu svých dětí, ujímají kontroly nad jejich duchovním růstem. Soustředí se na vštěpování křesťanských přesvědčení a vynucování chování podobného Kristu prostřednictvím přísných pravidel, strukturovaných náboženských aktivit nebo tlaku na konformitu – věříce, že tyto snahy zajistí víru jejich dětí. Například mohou trvat na tom, aby se jejich děti účastnily každé bohoslužby, mechanicky se učily nazpaměť biblické verše nebo dodržovaly náboženské praktiky – aniž by se rozvíjel skutečný osobní vztah s Bohem.

Pravý duchovní růst však přichází skrze dílo Ducha svatého. Namísto pouhého formování vnějšího chování mohou rodiče vytvářet prostředí, kde děti zakoušejí Boží lásku, mohou klást otázky, zápasit se svou vírou a nakonec si rozvinout osobní vztah s Kristem. To může zahrnovat modelování autentického vztahu s Bohem, otevřené rozhovory o víře a důvěru, že Bůh bude působit v srdcích jejich dětí prostřednictvím životních zkušeností a osobního přesvědčení (1 Kor 3,6). Místo toho, aby „vychovávali děti pro Boha“, by rodiče měli děti vést na cestě, kde je sám Bůh proměňuje v Kristu.

Někteří zbožní rodiče sami prošli těžkostmi a zkouškami v dětství (například ekonomickými, profesními či vztahovými), a ve své nejupřímnější lásce k dětem dělají vše pro to, aby jim zajistili lepší život. Paradoxně však brání svým synům a dcerám zakusit krize, které by je mohly přivést k duchovní proměně. S dobrými úmysly křesťanští rodiče – včetně pastorů a vedoucích – vychovávají své děti s důrazem na víru a chování, přičemž se zároveň snaží je uchránit před krizemi a předejít jakékoli„ostudné“ zkušenosti marnotratného syna. Často však neposkytují dostatek vztahové a emoční podpory, která by v srdcích dětí rozvíjela bezpečí, důvěru a otevřenost Božímu působení.

Taková péče vyžaduje víc než jen výuku doktríny nebo vymáhání náboženských praktik. Zahrnuje projevování bezpodmínečné lásky, aktivní naslouchání jejich zápasům a pochybnostem, ujišťování o jejich hodnotě nezávislé na výkonu a modelování autentického vztahu s Bohem, který může právě v krizích růst a prohlubovat se.

Příběh Hadassy

Hadassah zázračně přežila svou téměř smrtelnou nehodu a mnozí lidé kolem ní se radovali, když viděli Boží zázračný zásah. Její příběh mi připomněl, jak Bůh zázračně zasáhl i v mém životě. Když jsem se probudil po cyklistické nehodě po týdnu v bezvědomí s pohmožděným, oteklým a zakrváceným mozkem, věděl jsem okamžitě, že Bůh zachránil můj život, abych mu sloužil – a tento pocit povolání mě nikdy neopustil.

Hadassah to ale necítila stejně. Její příběh byl složitější. Nezůstala bez bolesti – jak fyzické, tak duševní. Ptala se, proč byla zachráněna, když někteří její věřící přátelé, kteří zažili tragédii, nepřežili. Ta život ohrožující nehoda pro ni nebyla zlomovým bodem. Když pak o pár let později přišel COVID-19 a na jaře 2020 byly zavřeny kostely, rodiče Hadassy založili křesťanskou komunitu, která se scházela venku, a my jsme se k nim rádi připojili. V té době mě také požádali, abych se stal Hadassiným mentorem. Proběhla řada rozhovorů osobně, přes Zoom i prostřednictvím textových zpráv.

Hadassah mi říkávala: „Petře, slyším příběhy o tom, jak lidé zakoušejí Boha, jak k nim mluví, jak ho cítí – ale já ne.“ Kládával jsem jí otázky o její minulosti, snažil se najít, co jí brání v tom, aby se ve svém srdci spojila s Bohem. Když jsem zkoumal její příběh, ukázalo se jako velmi užitečné použít šest motivů, které podle Sisemore (2015, s. 176) vedou k duchovní proměně, a které vycházely z výzkumu Loftlanda a Skonovda (1981) v 80. letech.

Intelektuální motiv, který mění pochybovače v učedníka, funguje u někoho, kdo dospěl do bodu, kdy potřebuje kriticky zkoumat svá přesvědčení a hledat odpovědi na hlubší otázky života. Zdálo se, že to nebyl případ Hadassah. Měla přístup k biblickému vyučování skrze svou rodinu i náboženské vzdělávání, a to nejen na církevní škole, ale i pravidelnou účastí na sobotní škole každý víkend. To, co jí bylo intelektuálně nabízeno prostředím, v němž vyrůstala, ji ale neoslovovalo – alespoň ne před jejím zlomem.

Mystický motiv je v Novém zákoně příkladem Saulovy zkušenosti na cestě do Damašku – nadpřirozené setkání s Bohem. Tento motiv byl do jisté míry „šitý na míru“ Hadassah, protože ji Bůh zachránil z téměř smrtelné autonehody. Avšak tato krize a zkušenost nadpřirozeného zásahu ji duchovně neproměnila, protože na to ještě nebyla připravená.

Experimentální motiv je často přítomen u dětí vyrůstajících v církvi. Experimentování s vírou v Boha umožňuje postupnou proměnu – delší proces, kdy se lidé, kteří plně nevěří, zapojují do církevních aktivit, a skrze zapojení a „přináležitost“ se postupně stávají učedníky. Hadassah dostala příležitost být více aktivní během uzavření kostelů v době covidu a pomáhala organizovat domácí bohoslužby pro mladé dospělé. Účastnila se pravidelných modlitebních setkání uprostřed týdne, kde se mladí lidé scházeli, aby připravili víkendovou bohoslužbu. Bylo povzbudivé vidět, jak sami připravují celou bohoslužbu, včetně kázání. V té době docházelo i k silným momentům prožitku Boží přítomnosti. Přesto to pro Hadassah nepřineslo kýžený výsledek – ona chtěla Boha „cítit“. V té době měla sexuální vztah se svým přítelem, jímž se snažila utišit svou bolest, a tato nezdravá závislost jí bránila být na nejhlubší úrovni otevřená Bohu.

Afekční motiv je nesmírně mocným prostředkem, jak lidem pomoci změnit směr jejich života prostřednictvím mezilidských vazeb. Když jsou lidé přitahováni vztahy s věřícími – vztahy, které jsou hlubší než s kýmkoli jiným z jejich světských přátel – přitahuje je to k propojení s Bohem a jeho lidem. Tento motiv se ukazuje jako významný v prostředí vzdělaných a dobře situovaných lidí, kterým v životě něco chybí. Biblické vyučování je nemusí zajímat, ale do společenství je vtáhnou přátelské vazby. Výzkumníci Stark a Bainbridge (1980) toto doložili. Hadassah ale vyrůstala obklopena láskyplnými vztahy, a z jejího pohledu na tom nebylo nic zvláštního ani specificky křesťanského. Navíc, když vyrůstala, pozorovala, že někteří lidé v církvi nebyli až tak láskyplní, a to jí vadilo. Tento motiv pro ni nebyl zlomový.

Také na ni nezapůsobily velké evangelizační kampaně, představující revivalistický motiv; i to byla součást její zkušenosti vyrůstání. Když se lidé stanou součástí davu a poslouchají silná kázání, často prezentovaná charismatickým řečníkem, může sociální tlak a „nákaza“ – byť krátkodobá – vyvolat strach, pocit viny či radost takové intenzity, že lidé poslušně přijmou učednictví (Lofland &Skonovd, 1981, s. 381). U Hadassah to však působilo opačně – odrazovalo ji to a odpuzovalo.

Lofland a Skonovd (1981) identifikují ještě jeden motiv: donucovací motiv. Ačkoli vynucování víry nevypadá správně, je zajímavé, jak se tento motiv může projevit při proměně pochybovače v učedníka. Poté, co Hadassah dokončila vysokou školu ve svém rodném městě a už se nezapojovala do organizování bohoslužeb pro mladé, odstěhovala se do velkého města, aby začala žít samostatně – poprvé ve světě. Začala pracovat a vést dospělý život, na který nebyla plně připravena. Její rodiče doufali, že odstěhování jí pomůže dostat se z nezdravého vztahu s přítelem. Nebyla však připravena čelit nástrahám světa. Zapojila se do víkendových party a postupně se stala závislou na alkoholu a později i na drogách, protože si myslela, že jí omámení pomůže. Opak byl ale pravdou – stále více upadala do deprese. To vedlo až ks ebevražedným myšlenkám a věděla, že její život brzy skončí, pokud se nestane něco radikálního.

Pak dostala od své maminky prosbu, aby si poslechla přenos z letního tábora, kde měl Neil Nedley přednášku o Jonášovi v depresi. V jejím srdci se probudila jiskřička naděje. Během několika týdnů se přihlásila do Nedleyho programu zotavení na Weimar University. V té době už to vzdala se snahou věřit v Boha, s křesťanstvím i s církví. Zoufale potřebovala pomoc a souhlasila s účastí v programu zotavení, ale bez jakékoli touhy následovat Ježíše a stát se jeho učednicí.

Co si ale neuvědomovala, bylo, že program byl neoddělitelně spojen s vírou v Boha – a to bylo to poslední, co chtěla. Zaujala ji však kognitivně-behaviorální terapie, kterou program nabízel, a ta ji tam udržela. Lidé kolem ní byli velmi laskaví, ale pevní v požadavcích programu. Po třech dnech odporu vůči křesťanským prvkům programu bylo jasné, že její zotavení je ohroženo. Uvědomila si, že se buď podřídí programu a uzdraví se (tak jako mnozí další kolem ní), anebo zůstane ztracená. A právě zde se projevil (láskyplně) donucovací motiv. V podstatě byla nucena číst biblické zamyšlení a literaturu o duševním zdraví s duchovním zaměřením. Protože toužila po uzdravení a zotavení, texty četla – a byla překvapená, že jí dávaly smysl. Nebyl to „náboženský brak“, jak by to dříve nazvala. Poprvé v životě bylo její srdce otevřené k přijetí Božího slova. Její pochybnosti začaly mizet a víra zapustila kořeny a začala klíčit.

Učednictví jako proces duchovní proměny

Požadovaným výsledkem učednictví je proměněný člověk se změněným srdcem a identitou. Ačkoli často intuitivně víme, že toto je cíl, naše služba to ne vždy odráží. Změněné srdce znamená proměnu na té nejhlubší úrovni lidských tužeb, náklonností a základní identity. Nejde pouze o intelektuální přijetí křesťanských věrouk nebo o vnější změnu chování, ale o vnitřní obnovu, kdy se člověk začne cítit, věřit a žít jako Boží dítě.

Tato proměna, popsaná v pasážích jako Ezechiel 36,26 nebo Římanům 8,15–16, zahrnuje emocionální a duchovní přeorientování, kdy jsou staré vazby, strachy a sobecké motivace nahrazeny novou identitou zakořeněnou v lásce, důvěře a poslušnosti Bohu. Závazek růst v Kristu a nést ovoce Ducha se zdá být výsledkem této proměny. Můj otec, osmdesátiletý vysloužilý pastor, říká: „Od chvíle, kdy jsem objevil ten důležitý detail ve Velkém pověření (jít, činit učedníky, křtít je a pak je učit všemu učení), povzbuzuji členy sboru, aby nezanedbávali nově pokřtěné. Lituji, že po většinu mé služby jsem tento příkaz opomíjel. Studoval jsem Bibli s novými věřícími, pokřtil je a pak je nechal, ať se o sebe starají sami.“

Pokud se někdo rozhodne věřit v Boha a nechá se pokřtít, nemusí to nutně znamenat, že se už skutečně „znovuzrodil“. Teoreticky se člověk může stát i učedníkem Ježíše, aniž by byl znovuzrozený. Ale bez znovuzrození a naplnění Duchem svatým nelze v učednictví plně dozrát. Formování charakteru může probíhat i v sekulárním kontextu skrze morální a etický rozvoj. Avšak proměna popsaná v biblickém učednictví jde daleko za hranice pouhé úpravy chování. Zahrnuje hlubokou proměnu srdce, přeorientovanou identitu v Kristu a přebývání Ducha svatého, které přináší duchovní ovoce odrážející Boží charakter (Gal 5,22–23). Různí teologové a misiologové tento fenomén popsali jako změnu směru, změnu primárních vztahů či nahrazení starých loajalit prostřednictvím proměny světonázoru (Kraft, 1979, 2005; Hiebert, 1985, 2008).

Toto chápání proměny jako celostního a nepřetržitého procesu zdůrazňuje, proč obrácení není jen změnou přesvědčení, ale přeuspořádáním emocionálního a duchovního života. Jak zdůrazňují Rambo a Bauman (2012), obrácení zahrnuje emocionální restrukturalizaci, kdy se náklonnosti, touhy a loajality přesouvají od sobě-střednosti k zaměření na Krista. Bůh, který byl dříve nenáviděn a odmítán, je nyní milován a uctíván. „Já“, které bylo dříve uctíváno, je nyní odmítnuto a odevzdáno Bohu. Emoční ekonomika obráceného člověka se proměňuje ustavením nových životních vzorců (Rambo & Bauman, 2012, s. 887). Ačkoli je změna srdce zdůrazňována napříč Biblí i různými kulturami, tato proměnná bývá často opomíjena. Podle Ullmana je obrácení nejlépe chápáno v kontextu individuálního emocionálního života. I když se může zdát, že hlavní motivací k obrácení je hledání pravdy, Ullmanův výzkum ukazuje, že hlavními faktory vedoucími k obrácení jsou emocionální problémy, například „obtížné vztahy s otci, nešťastné dětství či minulost plná narušených a pokřivených osobních vztahů“ (Rambo & Bauman 2012, s. 886; viz též Ullman, 1989).

Mnoho lidí obou pohlaví v sobě zápasí s nevyřešenými vzpomínkami v důsledku traumatu, zneužívání, násilí, zanedbávání či odmítnutí. Někteří si tento zápas uvědomují, jiní možná ne. Všichni však toužíme po uzdravení a uvolnění bolesti. Proto nás nemá překvapovat, že emocionální zranění hrají důležitou roli v procesu duchovní proměny (Rambo & Bauman 2012, s. 886).

Síť příbuzenství hrála zásadní roli pro učedníky v rané církvi, jak je zaznamenáno v Novém zákoně. Čteme, že jednotlivci i jejich domácnosti přijímali Pána a byli pokřtěni. Raná křesťanská církev mohla růst a vzkvétat díky dostatečné duchovní, emocionální a sociální podpoře. Rice (2002) ve své knize Believing, Behaving, Belonging tvrdí, že „přináležitost je základem křesťanství… protože křesťanství je ze své podstaty společenské… musíme se účastnit společenství, které Ježíš založil“ (s. 164).

Když se snažíme podporovat proces učednictví mezi mladými lidmi, nesmíme přehlížet realitu, že mnozí věřící – včetně vedoucích a učenců – projevují sice změněná přesvědčení a chování, ale přesto v sobě nosí nevyřešené problémy jako ego, hořkost, hněv, pýchu či aroganci. Tyto neproměněné oblasti často mladé lidi odrazují, protože cítí rozpor. I po letech vážené služby v církvi zůstává proces proměny pro mnohé neúplný. Podobně někteří sice vstoupili do církve a přijali její učení a chování, přesto stále váhají plně opustit své dřívější náboženské vazby.

V této souvislosti mohou být cenným přínosem zjištění Sarbina a Adlera ohledně vzorců, které se objevují u lidí procházejících zásadní duchovní proměnou v rámci učednictví.Tyto vzorce zahrnují:

(a) vedení mentorem,
(b) roli rituálů,
(c) ztělesnění skrze smyslové prožitky,
(d) metaforické znovuzrození a
(e) spouštěcí katalyzátor (Rambo & Bauman, 2012, s. 887; viz též Sarbin& Adler, 1970).

Příběh Hadassy – pokračování

Podívejme se, jak se tyto vzorce promítly do Hadassina příběhu:

Vedení mentorem
Zásadním prvkem na cestě proměny je přítomnost mentora, který ztělesňuje nový způsob života. Hadassah poznamenala:
„Personál v centru zotavení projevoval lásku, milosrdenství a přijetí, které je možné jen skrze Boha. To, jak byli otevření ohledně vlastních životů a procesů – jak nahlas sdíleli své myšlenky – mi ukázalo, že skutečně žili to, co učili, a jak moc užitečné to bylo.“

Hadassah dále přemýšlela:
„Poté, co se mé srdce otevřelo a já skrze lidi ve Weimaru [centrum zotavení] spatřila Boží světlo, všechno, co mi říkal můj duchovní mentor, začalo dávat smysl – proč věříš a jednáš tak, jak jednáš. Dříve jsem si jen říkala: ‚Co ten bláznivý chlap na mně nebo v mém srdci vlastně vidí, o čem to pořád mluví?‘ Ale když se začaly spojovat jednotlivé věci, všechno se vyjasnilo.“

Také si začala vážit moudrosti, kterou do ní vštěpovala její matka:
„Všechno, co mě máma učila, když jsem vyrůstala, také začalo dávat smysl. Vše, co mi dřív připadalo ‚nudné‘ nebo ‚nedůležité‘ – ať už v oblasti zdraví nebo jinak – najednou: mé oči se otevřely, jak slepá jsem byla.“

Rituály
Rituály pomáhají konvertitům aktivně se zapojit do nové víry a jít dál než jen kognitivní porozumění – směrem k přímému zakoušení nových přesvědčení a praktik. Hadassah dvakrát prodloužila svůj pobyt v centru zotavení. Zpočátku byla povzbuzená, když byla svědkem křtů jiných, což jí naplnilo nadějí. Později si uvědomila, že potřebuje více času k vytvoření zdravých návyků a rituálů – jako je každodenní ztišení, dostatek spánku, vyvážená strava a pravidelné cvičení – aby podpořila své zotavení a duchovní růst.

Hadassah sdílela:
„Když jsem viděla, jak je následování Božích ‚rituálů‘ praktické a nezbytné pro mé zotavení, začala jsem mít otevřenou mysl. Pak jsem pochopila, že musím změnit své smýšlení. V programu normalizovali fakt, že každý, kdo se potýká s depresí, zápasí se stejnými toxickými myšlenkami a vzorci. Uvědomění, že nejsem ‚výjimečná‘ v tom, že vidím temnotu světa, mi pomohlo přijmout Boží pravdy. Potřebovala jsem mít otevřenou mysl ke všemu, co mě učili, protože měli mnohem více zkušeností s překonáváním této ‚nemoci‘ než já.“

Smyslové zkušenosti
Tělesné praktiky, jako je půst, meditace nebo strukturovaná fyzická aktivita, přispívají k proměně. Hadassah zjistila, že fyzické návyky hrály klíčovou roli v jejím zotavení a duchovní cestě. Poznamenala:
„Odstavení od návykových látek pročistilo mou mysl. Jíst tři zdravá, pravidelná jídla denně pro mě bylo nové a potřebné. Nejprve jsem se bála, že mi bude chybět masáž nebo fyzioterapie, ale dvakrát denně hydroterapie pomohla mému tělu cítit se lépe. Protahování a cvičení alespoň dvě hodiny denně spolu s chůzí se stalo privilegiem – věnovat pozornost každé části mého bolavého těla.“

Také poznamenala obnovující účinek správného spánku:
„Bylo to poprvé po letech, co jsem měla normální spánkový režim. Vrátily se mi sny, což byl šok.“

Metaforické znovuzrození
Znovuzrození symbolizuje zanechání minulosti a přijetí nového začátku. Hadassah popsala svůj dospělý křest jako transformační:
„Tento [druhý] křest byl ohromující. Můj první křest v dětství byl jen úkon. Nemohla jsem se ztotožnit se svědectvími o tom, že jsem očištěna, protože jsem se už čistá cítila. Tentokrát to bylo, jako by veškerá špína minulosti zůstala v tom vodním hrobě a já vyšla ven jako obnovený člověk.“

Pokračovala:
„V následujících měsících se mě snažil odradit pocit viny, ale připomínala jsem si, že Ježíš vzal všechnu mou zátěž. Přechod k přijetí jeho stálého odpuštění byl hlubokým každodenním procesem. Učím se opouštět své staré já a přijímat to, kým jsem dnes, jak rostu blíže k Bohu.“

Spouštěcí katalyzátor
Proměna často začíná konkrétní událostí. Pro Hadassah nastal zlom během druhé bohoslužby v centru zotavení. Vysvětlila to takto:
„Desátý den, když se lidé v mém programu nechávali znovu křtít, jsem si uvědomila, že se stále cítím prázdná a sama, i když jsem se učila nástroje, jak zůstat naživu. Potřebovala jsem důvod k životu. Ten den jsem konečně jasně viděla, že můj důvod nemůže záviset na jiném člověku. Musel to být vztah mezi mnou a Bohem.“

Nebyl to však snadný proces. Dodala:
„Na začátku toho týdne jsem si pohrávala s myšlenkou, že se možná ‚někdy‘ vrátím k Bohu. Ale vzadu v hlavě byl tlak, jak by to vzal můj ex, jak by to vypadalo. Na konci týdne bylo jasné, že návrat k bývalému je velmi nepravděpodobný.“

Co se stalo? Její maminka jí jako obvykle zavolala, aby ji podpořila, a jen tak mezi řečí zmínila, že její bývalý přítel cestuje se svou novou přítelkyní. Tato zpráva spustila časovanou bombu – jako by v ní vybuchly emoce. Bolestné uvědomění, že muž, který jí nedávno tvrdil, že ona je ta jediná a že se na něj může spolehnout, si už našel jinou, ji zasáhlo naplno. Myšlenka na křest v tu chvíli zmizela.

Vzpomínala:
„To mě úplně zlomilo a zdrtilo, ale po několika hodinách, kdy jsem se z toho vzpamatovávala a kdy jsem to probrala s podporou [okolí], jsem v rozdrcení té poslední naděje konečně byla na místě, kde jsem se s radostí rozhodla pro křest. Uviděla jsem, že můj ex je skutečně jen člověk a ne ‚bůh‘, za kterého jsem ho považovala. Všechny jeho nekonečné sliby, že pro mě udělá jen to nejlepší nebo že mě jediný dokáže milovat, se ukázaly jako falešné. To mi dalo potvrzení, které jsem potřebovala – ověřila jsem si marnost lidské naděje a otevřely se mi dveře k hledání pokojné naděje, kterou lze nalézt jen u Boha.“

Tento okamžik jasnosti vedl Hadassu k plnému přijetí Ježíše a znamenal začátek její duchovní proměny. Bůh použil laskavé vyzvání místního pastora, aby řekla „ano“ a nechala se znovu pokřtít.

Závěr

Hadassin příběhu kazuje, jak vážní a odolní pochybovači se mohou skrze Boží zásah a procesu čednictví proměnit v učedníky. Z jejího příběhu a z přehledu vědeckých poznatků jsme se učili o šesti motivech, které vedou k duchovní proměně, a o tom, jak každý z nich sehrál roli na její cestě. Podívali jsme se také na běžné vzorce, které se mohou objevit při hluboké proměně.

Její proměna nám připomíná, že učednictví je mnohem víc než spasení nebo křest; je to hluboká, nepřetržitá cesta, která vyžaduje Boží aktivní působení. Pro ty, kdo vedou druhé k učednictví, je klíčové zůstat věrní v jejich péči a podpoře, důvěřujíce Boží moci proměňovat srdce a životy.

Bůh zázračně zachránil Hadassin život. I když ji nehoda nepřivedla blíž k němu, Bůh s ní ještě neskončil. Teprve když se zdála být beznadějným případem a její rodiče začali pomalu vzdávat naději, že přijde k Bohu. Teprve když sama cítila, že s Bohem skončila a nenáviděla čtení Bible. Teprve když byla pod vlivem, závislá a došla do bodu, kdy chtěla svůj život ukončit. Tehdy Bůh zasáhl.

Od té doby každý den žije v propojení s Bohem, osvobozena evangeliem, sdílí své svědectví, kdykoli může, aby povzbudila mladé lidi, zatímco se stále zotavuje a prochází terapií. Své svědectví uzavírá takto:
„Zázraky se v mém životě dějí každý den a jsem z Boha tak unesená, že ty minulé zázraky se mi jakoby odsouvají dozadu. A když o nich teď píšu, mé srdce znovu zaplavuje úžas.“

‍